Po interview s hráči jsem se zamyslel a přišlo mi jako velice zajímavé zeptat se na pár otázek našeho již dlouholetého trénera Luboše Císaře. Asi málokdo tuší, kdy u nás započala jeho kariéra, co musí kvůli florbalu obětovat atd. Určitě to bude zajímavé počtení i pro Vás tak nezbývá nic jiného než Vám tuto diskuzi zpřístupnit. Za celý klub chci koučovi poděkovat za skvělé trénování, dostatek nervů a odměnou jsou výkony, ke kterým nás dovedl. Bez něj by to nešlo! :-). KOUČI DĚKUJEME!!!! :-).

1. Kouči, jak jste se dostal k florbalu???

Úplně náhodou. Omlouvám se, ale trochu to vezmu ze široka. Jako malí kluci jsme zbožňovali hokejisty a fotbalisty, pochopitelně ty naše. Nějaká NHL či Premier League, to jsme v TV neznali. Mě bral hokej. Sledovali jsme všechny ty slavné bitvy s Rusáky. Zisk titulu mistrů světa v Katovicích či Vídni, nebo úspěch na Kanadském poháru 1976 – to pro nás bylo mnohem víc, jak pro současnou mladou generaci slavné Nagano. Obdivoval jsem tehdy lajnu Šťastný, Novák Martinec, a zbožňoval golmany, Holečka s Dzurilou – nejlepší golmany na světě. No a tak jsme taky pochopitelně mydlili hokej za barákem. Ledových ploch tehdy moc nebylo, a tak jsme na volných pláccích mastili hokej s tenisákem. Mělo to tu výhodu, že se dalo hrát i v květnu. A já, vždy jako nejmladší a nejmenší, končil v brance, to mi ale nevadilo. Vztah ke sportu mi z těch dob zůstal. Když mi pak jednou Jirka Dufek řekl, že bystřičtí florbalisti hledají tréninkového brankáře (o mé úchylce na golmany věděl – do pole bych asi nešel), šel jsem to vyzkoušet. To bylo někdy v září, říjnu 2002. O florbalu jsem tehdy matně věděl to, že se hraje v tělocvičně s plastovým míčkem a trochu se podobá hokeji. Nezapomenu na tu radost, s jakou do mne na prvním tréninku rvali golfáky Hanz, David Věčeřa či Zdenál Čechů. Já v teplákách a mikině, s půjčenou helmou, a tak kluci čekali, kdy z branky zdrhnu nebo začnu střelám uhýbat. Bolelo to jako hrom, ale nezdrhnul jsem. Kolena spálený a rozedřený do krve a berušky po celým těle vydržely dost dlouho. Však se mi taky doma pěkně smáli, když jsem jim je ukazoval. První, co jsem si pořídil, byl suspík a chrániče na kolena. Po dvou měsících jsem podědil dokonce i starou brankářskou výstroj po Jefovi ( ta se při trénincích používá ještě teď). Bohužel jsem pak po prodělané borelióze musel skončit. Naposledy jsem si zachytal 31.12.2004, při třetím silvestrovském utkání ženatých proti svobodným. Tenkrát to bylo loučení vítězné.

2. Jak dlouho asi trénujete????

To byla taky náhoda. Když jsem chodil na tréninky chytat, občas se stalo, že mne muži požádali, abych za někoho zaskočil u žáků. Většinou jsem asistoval Hanzovi či Járovi. To bylo častěji a častěji, až se z toho v únoru 2003 stalo pravidelné docházení na tréninky žáků.

3. Co Vás na údělu trenéra baví???

Baví? To někdy sám přemýšlím, proč někdy podstupuju ty „ nervy“. Doma mi často říkají: „Táto neblbni, nebo ti prdne cévka!“. Teď vážně. Florbal mne chytnul, sežral mne celýho. A trénovat byla jedna z cest, jak u florbalu zůstat. Navíc nerad dělám věci tak nějak napůl. Musí mít pro mne nějaký smysl a cíl, anebo je lepší je nedělat. A tak jsem si začal shánět různé informace, různá cvičení. Absolvoval trenérské kurzy, kde pak najednou zjistíte, že i to „blbý běhání“ má svoje pravidla a zákonitosti, o kterých jste před tím neměli ani tušení. Trochu toho už vím, ale obrovsky moc toho ještě nevím. A to objevování, to je prozatím to, co mne na tom baví asi nejvíc. No a pak mne už od dětství bavilo vyhrávat, jako snad každého, a takhle můžu na lavičce některá vítězství prožívat společně s hráči. Věřte mi, někdy zápasy prožívám víc jak oni.
4. Váš největší úspěch a Váš sen???
Za svůj největší úspěch považuji svoji, doufám, že spokojenou rodinu a zázemí, které v ní snad každý nachází. Možná to zní jako banální fráze, ale já to tak cítím. Pokud máš, Tome, na mysli úspěch sportovní, pak je to ten první den, kdy jsem poprvé vlezl do branky a to že jsem tenkrát nezdrhnul. Na ostatních pak ponechám, zda byly nějaké další úspěchy. Každý má totiž jiné měřítko. Upřimně jsem ale rád, že jsem mohl být na lavičce při mnoha úspěších našich týmů. Tam to ale byly hlavně úspěchy těch hráčů a týmů, moje úloha či zásluha na úspěchu je mizivá. A můj sen? Chodit s vnoučaty v Bystřici na florbal. Uvelebit se do sedačky na tribuně, koukat na I. ligu mužů a některýho z těch vnoučků vodit na tréninky. Crrrrr! Budíček. (Ty sedačky na tribuně se mi asi nesplní, škoda.) A pak mám ještě jeden, takový tajný. Chtěl bych absolvovat Jizerskou padesátku.
5. Trošku nám popište takový Váš typický trenérský den???
To je těžký. Nevím, jestli nějaký typický trenérský den je. Je pravdou, že zabere dost volného času příprava na tréninky. Na začátku mám takovou představu, co bychom měli udělat a kam bych se rád třeba za měsíc dostal. Nějak si to ujasňuju, vybírám vhodná cvičení a většinou to ve čtvrtek hodím na papír. Mezi tím se snažím občas mrknout i na nějaký ten zápas na DVD. Tam se snažím pochytit nejvíc, hodně situací se snažím předělat na cvičení. V pátek se už těším na trénink. Přijdu po čtvrté domů, do sedmé si přečtu pár SMS s omluvenkami. Po jedenácté zapíšu chabou docházku, a předělám ten měsíční plán, protože se nám zase na tréninku z toho nic nepovedlo. A tak dál, a tak dál. 

6. Co všechno trenérskému poslání podřizujete,???

To se asi zeptejte radši manželky a dětí, ti Vám to řeknou přesně. Ale pak to bude čtení na dlouho. Florbal je žrout času, to si nemusíme nalhávat. Kdo to nezkusil, neuvěří. Ale za ty roky už jsme se doma naučili si zorganizovat volný čas tak, aby se tam vešel i florbal. A toho si vážím a všem doma za to děkuji. Už vím, že moji nej fanoušci, jsou žena a dcera. Kolikrát já chtěl s trénováním praštit, ale taková ta správná motivační věta: „A co bys dělal jinýho?“, vás zase vrátí zpět. A mají pravdu. Už ani ony si nedovedou představit můj život bez florbalu. Prozradím jedno tajemství, ale nikomu ani muk. Naďa mi vždy říká (a tiše mi to i závidí), že mezi Vámi mládnu!  Na druhou stranu se to snažím alespoň částečně rodině vynahradit, mělo by platit „ dávej – ber“. Naďa miluje například to připékání na sluníčku u moře, což já zase bytostně nesnáším. Ale jednou za čas se prostě musím obětovat. Trpím, ale jinak to nejde. Nelze jen brát. „A vo tom to je.“.

7. Můžete shrnout tento rok z pohledu ASK????

Z pohledu ASK, jako celého oddílu, my přijde, že trochu ustupujeme z vybudovaných pozic. Ubývá nám členů, zejména těch mladých. Částečně se na tom podepsal tzv. věkový posun v jednotlivých kategoriích, částečně za to může i současná „krize“. Je dobře, že se mužům podařilo vybojovat postup do II. ligy. Je to víc jak postup do I. ligy dorostenců, nebo víc jako postupy dorostenců do osmifinále či čtvrtfinále? Pro někoho ano, pro někoho ne, ono se to těžko porovnává. Tak jak se vyvíjí florbal, tak se posuzují i jednotlivé úspěchy. Pravda, ten postup do II. ligy je nejčerstvější a určitě tedy momentálně ten „největší“. Určitě ho máme ještě všichni v hlavách a je potřeba si ho pořádně užít a je potřeba na něm stavět. Tak jak se po první úspěšné sezoně dorostenců objevovalo mnoho nových členů, doufejme, že i tento velký úspěch přitáhne další zájemce. S tím ale souvisí ta druhá stránka věci. Tři lidi to těžko všechno utáhnou. Využijme toho, že tito „malí“ hráči Vás vidí jako „hvězdy“. Nějaký návrh pak mám, ale to až na posezonním posezení. Po sportovní stránce ale určitě tento rok patří k těm nejúspěšnějším.

8. Co vidíte jako velikou sílu našeho týmu???

Asi v současné době „srdíčko“. Což se projevilo v zápasech, kdy se vysloveně nedařilo, ale mužstvo mělo sílu se s tím poprat. Jednotlivé ligy se vyrovnávají, stoupá úroveň družstev a tak mnohdy rozhodují tyto „maličkosti“. Druhou výhodu vidím ve vyrovnanosti. Výkony týmu nerostou a nepadají s výkonem jednotlivce, ale když to „nelepí“ jednomu, najde se jiný střelec. Poslední naší výhodou je, že máme mezi sebou i hráče, kteří jsou ochotni makat na ty „viditelnější“. Záměrně nikoho nechci jmenovat, ale každý se v tom určitě najde. Moje krédo je jasné, každý hráč je pro družstvo důležitý, i když třeba chodí jen na tréninky jako druhý brankář, aby si ostatní mohli zahrát!

9. Co je naopak slabinou???

Slabina je celkem jasná. Hlava. Kde máme ještě rezervy, je v taktice. A ta se velice těžce učí, tam je potřeba ta hlava. Něco umíme, něco jsme dokázali, ale ne vždy dokážeme „chtít ještě víc“ a něco pro to udělat. Na tohle se mi líbil výrok Jaromíra Jágra, kterým vyseknul poklonu Martině Sáblíkové po loňském triumfu ve Vancoveru. ““Dobře si uvědomuje, že za výsledky Sáblíkové je tvrdá dřina. "Určitě má obrovský talent a má i vytrvalostní vlákna, svaly. Vše je ale v tréninku. Zákon je jednoduchý. Kdo více trénuje, ten je lepší a vyhrává. A tak je to spravedlivé. Jinak by mohli mít zlato všichni," dodal olympijský vítěz z Nagana.““

10. Trošku nám přibližte svoje chvíle volna, tedy pokud ho zrovna netrávíte florbalem.

Taky zajímavá otázka. Čekal jsem ty dotazy typu oblíbený soupeř, komu fandím a tak. Pak by to čtení bylo mnohem kratší. Kdoví, jestli se někdo dočte až sem. Asi to tak nevypadá, ale mám rád docela klid. Ne takový ten na gauči, jestli rozumíte. V práci je docela rušno a tak člověk rád vysadí. Máme starou „chalupu“ v Míchově a tam za celý den, pokud nechcete, nepotkáte človíčka, rád se tam uklidím před civilizací. Nebo v zimě, na běžkách, pokud je „na zelený vosk“ a svítí sluníčko – to se vám tak vyčistí hlava. Jinak chodím ještě aktivně 2x týdně hrát badminton, občas jsem vymetl nějaký ten koncert. Miluju hory, dobré jídlo (kačenka je kačenka), tvrdší muziku. V současné době provádím rekonstrukci akvária (1.300 lt). Jediné, co jsem kvůli florecu vypustil je fotografování. To si ale nechávám jako třetí etapu, jak u florbalu zůstat. Snad jsem na něco nezapomněl.

Omlouvám se, že jsem to vzal tak nějak ze široka. Dovolte mi na závěr, abych poděkoval všem hráčům, všem členům ASK, kteří se podílejí na skvělé reprezentaci ASK a na zviditelnění našeho města, a popřál jim ještě hodně sportovních úspěchů. Další dík patří těm „ostatním, bezejmenným“, kteří se „různě motají“ kolem bystřického florbalu a pomáhají, ať už finančně či morálně, na tribuně. A největší dík patří manželkám a rodinám za pochopení pro naši „úchylku“, bez jejich pochopení a tolerance by to nešlo. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Zvláštní dík pak patří Tome tobě, za obsah emailu a za činnost, kterou momentálně pro ASK vykonáváš.